Zvuk v amatérském filmu - Natáčení

Zatím jsme si řekli něco na úvod a hlavně něco o zvukové technice. Jak to ale bude probíhat dál... Předně musím říct, že to, o čem budu teď psát, vychází převážně z mé vlastní zkušenosti a netvrdím, že je to jediný a ten nejlepší způsob.

Mikrofonista

Určitě víte, že kromě herců existuje okolo filmu ještě několik dalších lidí, kteří ho vytváří. Někdo vymyslí scénář, ten stejný člověk film často i režíruje. A v prostředí amatérského filmu dost často i natáčí. I když osobně to nedoporučuji z toho důvodu, že režisér toho při natáčení bude mít na práci docela dost a když se bude muset navíc starat ještě o kameru... Aby to člověk zvládl, tak to chce mít talent a zkušenosti. Z osobní zkušenosti vím, že pokud režíruji a zároveň natáčím, tak dost nestíhám a na hodně věcí se zapomene nebo se neudělá pořádně. Každopádně, pokud nepočítáme herce, tak skoro všechno ostatní může zvládnout jeden člověk.

Co ale nezvládne, je zároveň u toho držet mikrofon na tyči a poslouchat, jestli je zvuk v pořádku. Takže podle mého názoru se minimální tým musí skládat ze 2 lidí + herci. Jedině, že už předem počítáme s tím, že ve filmu kontaktní zvuk vůbec nebude. Mimochodem, kontaktní zvuk je ten, co se natáčí přímo na místě synchronně s videem.

Takže máme samostatnou roli zvukaře. Nebo spíš mikrofonisty. Co všechno takový mikrofonista potřebuje. Mikrofon připevněný na tyči. Z mikrofonu kabely, které povedou do nahrávacího zařízení. Nahrávací zařízení a sluchátka.

Regulace vstupní úrovně hlasitosti

Ať už používáme přenosné záznamové zařízení nebo kameru, každé většinou má nastavení vstupní úrovně hlasitosti. Kamery často mívají možnost přepnout toto nastavení na automatickou regulaci. Osobně si myslím, že se to hodí jedině pokud nechceme točit umělecky, ale snažíme se pouze zachytit informaci (např. na nějaké oslavě, při hromadné dopravní nehodě na dálnici ap.). K čemu se ale vstupní hlasitost vůbec nastavuje?

Ukládání digitálního zvuku

Nejdřív si řekneme něco o digitálním ukládání zvuku. Zvuk můžeme reprezentovat jako určitou hodnotu, která se v čase mění. Pokud to chceme převést do digitální podoby, tak stačí postupně ukládat velikost této hodnoty (neboli ukládat čísla). Jak často ale budeme toto číslo ukládat (neboli vzorkovat)? Na audio CD se běžně vzorkuje 44100x za sekundu pro jeden kanál. Jedná se o tzv. vzorkovací frekvenci. 44100x za sekundu znamená 44,1 kHz. V případě záznamu zvuku k videu bývá standardem 48 kHz. Jenomže jednotlivé číslo, které ukládáme, nemůže být libovolně velké. Máme k dispozici určitý rozsah. Např. pro číslo od 1 do 4 potřebujeme 2 bity. Od 1 do 256 potřebujeme 8 bitů. Neboli pro číslo od 1 do 2 na x potřebujeme x bitů. Běžně se používá 16 bitů. Takže můžeme ukládat čísla až do 65536.

Vstupní úroveň hlasitosti podruhé

Pokud zaznamenáváme zvuk, tak by se mohlo stát že úroveň vstupní hlasitosti by přesáhla toto číslo. Vše co bude větší než 65536 se uloží jako 65536. Tím pádem dojde ke zkreslení zvuku. Běžně se tomuto zkreslení říká přebuzení. Proto musíme úroveň vstupní hlasitosti dostatečně zeslabit. Nesmí se nám ale naopak stát, že bychom jí zeslabili až moc. Potom by třeba i ten nejsilnější zvuk dosahoval např. čísla 2000.

Při zpracování sice můžeme využít tzv. normalizace. Ta dělá to, že se v celém zvukovém souboru najde největší číslo. Pokud je menší než maximální rozsah, celá skladba se zesílí tak, aby největší číslo dosahovalo přesně maximální možné hodnoty.

Pokud tedy nahráváme v rozsahu od 1 do 2000 a máme k dispozici až 65536, budeme prostor využívat neefektivně. Takto bychom mohli používat např. jen 11 bitová čísla (místo 16) kde můžeme využít rozsah od 1 do 2048. Jenomže my chceme mít rozsah co největší, protože s větším rozsahem roste i kvalita záznamu. Po zesílení tohoto špatně nahraného záznamu se projeví jeho nekvalitnost.

Existuje ale ještě další problém. Šum se totiž může do záznamu dostat nejen při snímání mikrofonem, ale i po cestě kabelem nebo po úpravě hlasitosti na záznamovém zařízení. Řekněme, že máme k dispozici rozsah od 1 do 65536. Vstupní hlasitost máme nastavenou špatně a tak ten nejhlasitější zvuk dosáhne 10% toho, co máme k dispozici. Tedy asi 6500. Navíc se nám do záznamu dostane šum o hodnotě 3000 až po úpravě hlasitosti. Pokud pak výslednou nahrávku normalizujeme, zesílí se 10x. Úroveň šumu tedy bude na 30000, což je asi 50% celého rozsahu. Pokud bychom nastavili vstupní hlasitost dobře, třeba tak, že nejhlasitější zvuky budou dosahovat čísla 60000, pak se při normalizace celý zvuk zesílí asi pouze 1,09x. Šum bude asi na 5% celkového rozsahu.

Toto je pouze teoretický příklad. Prakticky to bude celé trochu jinak. Hlavně se nebude zacházet s čísly jako 65536, ale bude se pracovat s jednotkami dB. Většina záznamových zařízení mají ukazatel vstupní hlasitosti. Proto by měl mikrofonista na začátku každého natáčení požádat herce o to, aby mu do mikrofonu řekli kousek z té nejhlasitější části, kterou budou ten den hrát (bohužel hodně herců to nejdřív pochopí tak, že mají začít řvát do mikrofonu nejhlasitěji jak mohou). Mikrofonista podle toho nastaví vstupní hlasitost asi na 90% (aby měl ještě nějakou rezervu). Během natáčení je třeba ukazatel hlídat a případně upravit hlasitost (ale ne během natáčení jednoho zvukového záznamu). Hodně záznamových zařízení má i diodu, která indikuje, pokud je vstupní signál moc hlasitý. Pokud k tomu dojde, je zvukový záznam nepoužitelný a musí se scéna nahrát znovu a samozřejmě nastavit nižší vstupní hlasitost.

Sluchátka

Další nezbytná součást mikrofonistova vybavení jsou sluchátka. Je třeba kontrolovat co se ve skutečnosti nahrává. Nejdůležitější je, jestli je hercům dobře rozumět. Proto je hodně důležité správné míření a co nejbližší vzdálenost mikrofonu od herce. Je třeba si uvědomit, že zvuk, co si bude mikrofonista pouštět do uší, musí být hlasitější než zvuk reálného prostředí. Jinak mu bude vše splývat a nepozná co slyší ze sluchátek a co slyší z okolí. Některá sluchátka nejsou dostatečně hlasitá. Osobně mám tu zkušenost, že pokud jsem použil kvalitní sluchátka, tak byla víc potichu než obyčejné pecky do uší.

Práce s mikrofonem

Několikrát jsem to sice už zmínil, ale pro jistotu ještě jednou. Čím blíž jsme zdroji zvuku (herci) tím lépe. Snažíme se mu mířit přímo na ústa. Hlavně to platí u směrových mikrofonů, kde i sebemenší pohyb znamená rozdíl ve hlasitosti. Důležité také je mířit z vrchu. Jde totiž o to, že pokud na herce míříme ze předu, mohou se zaznamenat zvuky vznikající za ním (vlak jedoucí v dálce, kolemjdoucí lidé). Pod hercem většinou už nic není, a tak máme řeč zaznamenánu čistě (případně kroky nebo další pohyby herce, což je ale také žádoucí). Samozřejmě u levnějších mikrofonů tak velká směrovost nebude, ale i tak je důležité dobře mířit a být blízko.

Zvuk okolního prostředí

Proč vůbec potřebujeme přesně mířit? Rozhovoru musí být rozumět, a pokud bude v záznamu také hodně okolních ruchů (ulice), nelze se jich v postprodukci nijak zbavit. Pokud jich ale bude málo, vždy je můžeme dodat. Proto mikrofonista často na místě nahrává zvuk prostředí. Buď před natáčením nebo po něm. Zvuk prostředí se nahrává dokonce i v tichém prostředí (např. místnost). V každém záznamu je totiž určitá úroveň šumu. Pokud bychom měli nějakou scénu, ve které je ticho a neměli nahraný synchronní zvuk, nemůžeme zvuk jednoduše nepoužít (ztlumit na nulu). I když má být ve scéně ticho, musíme použít zvuk tzv. filmového ticha, což většinou bývá slabý šum prostředí (i absolutně tiché místnosti). Navíc se často může stát, že místnost, která nám připadá tichá, ve skutečnosti tak tichá není (např. tikání hodin, které si neuvědomujeme). Proto doporučuji v každém natáčecím prostředí natočit asi 2 minuty zvuku prostředí. Nejlépe 2 verze.

Jednou se mi totiž stalo, že jsem točil zvuk prostředí v relativně tiché místnosti. Až doma jsem ale přišel na to, že jsem měl mikrofon moc blízko zářivce, takže bylo slyšet slabé bzučení. To ale bylo na ostatních zvukových záznamech mnohem slabší a s jinou frekvenční charakteristikou (protože se vzrůstající vzdáleností od zdroje zvuku se nemění jen hlasitost, ale i frekvenční charakteristika), takže jsem potom musel tzv. ticho prostředí sestavovat z ostatních zvukových záznamů, ze kterých jsem vystřihával každý kousek kde bylo alespoň chvilku ticho. Což nebylo zrovna nejlepší.

Hlasitost zvuku

S hlasitostí zvuků to také není tak jednoduché, jak by se mohlo zdát. Už jsem psal, že se vzrůstající vzdáleností od zdroje zvuku se mění i frekvenční charakteristika. Mikrofon by měl být co nejblíž herci. Pokud je však moc blízko (několik cm) dochází ke zkreslení zvuku (proximity efekt). Nízké frekvence (hluboké tóny) jsou výraznější. Toto je ale záležitost pouze velmi malých vzdáleností mikrofonu od herce. Pokud máme mikrofon vzdálený asi tak, že není vidět v obraze při polodetailu, mělo by být vše v pořádku.

Na druhou stranu tu máme další věc. Představme si, že máme natočený rozhovor. A potřebujeme ho upravit tak, aby vypadal, že byl natáčen z velké vzdálenosti (a třeba i za zavřenými dveřmi). Pokud pouze zeslabíme hlasitost, nebude to znít přirozeně. Je třeba si uvědomit, že nízké frekvence lépe dosahují delších vzdáleností. Proto z diskotéky v dálce slyšíme pouze hluboké dunění. Pokud tedy chceme simulovat zvuk v dálce, je třeba ho ořezat na vysokých frekvencích. Míru ořezání musíme odhadnout a vyzkoušet sami podle situace. Ale může to být třeba od 320 Hz nahoru. Neboli necháme pouze frekvence od 320 Hz dolů.

Ozvěna, zpoždění

Zjednodušeně by se dala ozvěna rozdělit na 3 kategorie. Každé kategorii odpovídá i nějaký efekt (zařízení, software), kterým se ozvěna vytváří. Nejjednodušší je tzv. zpoždění (delay). Zvuk se prostě zpozdí. Zde ještě nemůžeme mluvit o ozvěně. Pokud ho ale smícháme s původním zvukem, pak už možná ano. Můžeme nastavit i počet opakování. Kdy každé bude od původního zvuku víc a víc zpožděné. Potom se už jedná o tzv. echo. Prodlevy mezi jednotlivými opakováními mohou být velmi krátké (budou do sebe splývat) nebo naopak velmi dlouhé. Tyto dva efekty se používají spíš v hudbě.

Poslední je tzv. reverb, který slouží k simulaci ozvěny v místnosti (nebo jiném prostoru). Nejdřív ale něco o ozvěně jako takové. Ozvěnu určitě známe z jeskyní, kostelů, velkých hal atp. Jde o to, že zvuk se k našemu uchu dostane nejen přímou cestou, ale také odrazy od všech předmětů, které nás obklopují. Těchto odrazů je velmi mnoho. Přicházejí k nám v různém čase, v různé hlasitosti, frekvenčním zbarvení a z různých směrů. Celé se to ale odehraje relativně rychle a tak tisíce těchto zvukových odrazů splynou do sebe. Náš mozek to však dokáže rozpoznat, a tím si udělat představu o okolním prostředí. Na ozvěnu má vliv i materiál, od kterého se zvuk odráží. Existují materiály, které mají skoro 100% pohltivost zvuku. Ty se využívají ve speciálních místnostech, které mohou sloužit k různým akustickým měřením a nebo k nahrávání hudby a zvuků bez ozvěny.

Zde je určitá podobnost s nahráváním zvuku (řeči) bez okolních ruchů. Stejně jako okolní ruchy jdou kdykoli dodělat, tak i okolní ozvěna lze kdykoli dodělat. Naopak to ale neplatí. Pokud se budete snažit najít nějaký program, který dokáže odstranit ozvěnu, je toho hledání zbytečné.

Je dobré si taky uvědomit, že ozvěna je i v prostředí, kde byste to nečekali. Např. obyčejná místnost. Vezměme si příklad, že jste natáčeli někde v přírodě. Kolem jsou stromy, keře atp., neboli materiál, který dobře pohltí zvuk. Z nějakého důvodu je ale nahraný zvuk nepoužitelný. Pokusíte se ho tedy předabovat (přesněji, nahrát postsynchrony; dabuje se, pokud se chce původní řeč předělat na řeč v jiném jazyce). Pokud se o to pokusíte doma v místnosti, zjistíte, že má zvuk nějakou jinou barvu a do prostředí lesa moc nesedí. Jde totiž o to, že i u vás doma je určitá ozvěna, která je větší nebo má jiný charakter než na původním místě. Jak to řešit uvedu v části o postsynchronním natáčení.

Srozumitelnost

Jednou z nejdůležitějších věcí ve filmu je, aby bylo hercům rozumět. Nejde ale jenom o správné držení mikrofonu. Hlavně začínajícím hercům je třeba vysvětlit, aby srozumitelně vyslovovali. Je třeba si to při natáčení hlídat a upozorňovat je na to.

Jedním z problémů u amatérského filmu je, že scénárista dělá i režiséra a dost často i střih. Je to tedy člověk, který zná svůj film velmi dobře. Každou scénu několikrát prošel při psaní scénáře, při vysvětlování hercům, při zkouškách, při natáčení, při střihu. Často se stane, že zná všechny rozhovory nazpaměť. A tak nedokáže rozpoznat, jestli je všemu dostatečně rozumět. Proto je dobré kontrolovat srozumitelnost rozhovorů nezávislými osobami.

Dynamika hlasitosti

Další problém je v dynamice hlasitosti. Někteří lidé budou mluvit chvíli potichu a chvíli hlasitě. Pokud nejsou rozdíly moc velké, lez to řešit celkem efektivně v postprodukci (pomocí nástroje kompresor; více v části o zpracování zvuku). U moc velkých rozdílů si budeme muset víc hlídat vstupní hlasitost. Je ale také dobré říct hercům, aby si hlasitost hlídali. Je totiž možné šeptat relativně nahlas a řvát relativně potichu. Samozřejmě se to nesmí přehánět.

Hlasitost ruchů a mluveného slova

Když jsem začínal s amatérským filmováním, docela brzy mě překvapila věc ohledně ruchů. Když jsme v nějakém prostředí a srovnáme hlasitost rozhovorů a běžných okolních ruchů, tak nám přijdou vyvážené. Nebo řeč hlasitější. Pokud si ale pustíme záznam, pak často zjistíme, že některé ruchy jsou hlasitější než jsme si představovali. Hlavně jde o nějaké prásknutí (třeba zavření šuplíku, dveří atd.). Osobně si myslím, že je to způsobeno tím, že v reálné situaci se mozek snaží soustředit na řeč a ostatní zvuky se snaží ignorovat. Při natáčení s tím musíme počítat a dostatečně to vysvětlit hercům. Herec profesionál si dává velký pozor na to, když mluví a zároveň zavírá dveře. Zvuk zavření dveří totiž může lehce přehlušit řeč.

Sám mám zkušenost s pet lahvemi. Točil jsem totiž film, kde se často nosila pet lahev, pilo se z ní atd. Praskání plastu při zmáčknutí lahve ale bylo tak silné, že jednoduše přehlušilo všechny ostatní zvuky. Proto museli herci s lahví zacházet opatrně. Tyto náhlé nárazy zvuku se dají v postprodukci docela dobře opravit (víc v části Ruční srovnání hlasitostí, normalizace). Musíme si ale dávat pozor na vstupní hlasitost. Nesmí se nám stát, že by bylo i jedno prasknutí lahve přes rozsah zaznamenávaného zvuku.

Článek pokračuje částí Před natáčením.

Napsáno: 27. 2. 2010, Autor: Radim